Aby bylo ještě lépe vidět, co to znamená: nejchudší ekonomika v EU je Bulharsko, které (je používán přepočet na paritu kupní síly, tedy “co si za to můžu doma koupit”) je na 64%. Je tedy o dvacet procent bohatší než Karlovarský kraj, a je zhruba na úrovni kraje libereckého a ústeckého. Oproti tomu Jižní Morava už dotahuje průměr, což reprezentují země jako je Francie a Itálie. Trendové křivky navíc naznačují, že rozevírání nůžek bude pokračovat.
Musím vysvětlit, jak strašně důležitý tento obrázek je. V diskusi o ekonomické situaci nejčastěji zaznívá, že “musíme šetřit”. Jenomže my jsme - pohledem těch méně výkonných krajů - jako matka rodiny, která bere dvacet tisíc hrubého a dostává se mu “chytrých rad”, jak má šetřit, že třeba plínky dítěti stačí měnit jednou za dva dny nebo že k obědu má připravovat čínské polévky ze sáčku, které stojí sedm korun kus a zasytí. Korunku ke korunce, paninko, tak jako já, a vidíte, jsem milionář!
Ne, takhle se k úspěchu nedopracujeme - je potřeba hledat cesty, jak nebrat dvacet tisíc, ale padesát.
Z grafu doslova trčí moje rodná Jižní Morava, která se hlavně v posledních letech urvala z řetězu - je třeba vidět, že i v covidové krizi, kdy klesali všichni (pozor, jde o čísla VŮČI průměru EU, takže jsme si pohoršili i relativně!). Co se u nás dělá tak dobře? A můžou ostatní kraje následovat?
(Pozor, teď přichází slibované nestoudné politické selfpromo). Mám v Jihomoravském kraji na starosti průřezovou oblast, kterou pracovně nazývám “ekonomikou kraje” - pokud se nepletu, tak jsme jediným krajem, kde je vyhrazená pozice radního jen pro tuto oblast: rozvoj inovativní ekonomiky, ekonomický růst, ekonomické nezaostávání periferií.
Je mně ovšem jasné, že jeden radní na tom má zásluhu minimální a hlavně, že to je věc konzistentního úsilí trvajícího už 25 let. Prostě do toho bušíme rok za rokem a ať na téhle židli je jedno kdo, přemýšlí, jak kraj ekonomicky posílit - jak zvýšit PŘIDANOU HODNOTU v něm vytvářenou, protože tohle je ta podstatná metrika (HDP je právě ta přidaná hodnota!). A i kdyby to politické úsilí - včetně peněz, které se do toho dávají z veřejných zdrojů, a za tu dobu už to nějaké nízké jednotky miliard jsou - přidalo rok co rok jenom jediné procentíčko navíc, tak to kumulativně dá přesně ten výsledek, který vidíme.
Bavil jsem se o tomto s lidmi z jiných krajů a posmutněle mně překvapilo, že tito politici, kteří jinak byli fajn a kompetentní, vůbec pojem “ekonomické politiky” nechápou a naprosto nerozumějí tomu, proč by měl krajský úřad nějak inhibovat ekonomiku. “To je věc soukromých firem, ne? Co my s tím máme společného?”. No právě že nic, a potom to takhle dopadá, viz graf.
A co konkrétně v tomto na Jižní Moravě děláme? Především je to “posedlost” přidanou hodnotou, když se snažíme do kraje lákat firmy (a pomáhat jim růst), které jsou inovativní a mají vysokou přidanou hodnotu. Před tuším osmi lety jsme dokonce odmítli Amazon, protože přidaná hodnota šoupání balíků je mizerná - ale otevřeli jsme dveře firmám jako je Honeywell, Red Hat, SAP nebo Thermofisher Scientific. Koukáme se, které firmy zaměstnávají “mozky”: vývojová, inženýrská, výzkumná centra.
Současně ale víme, že zemi nespasí zahraniční korporace (i když jsou to tyhle “žádoucí”); že musíme budovat lokální byznysy, s místními vlastníky. “Pěstujeme” startupy, pomáháme jim růst, dodáváme kompetence. Pak je z toho Kiwi.com, Tescan, YSoft a mnoho dalších - všechno už dnes mnohamiliardové firmy, které mají domov u nás, ne v zahraničí. A právě tak pomáháme - a v tom jsme opět jedineční - i těm “old school” firmám v nesnázích: náš kraj (ale i všechny ostatní!) hostí desítky a stovky výrobních, obvykle strojírenských firem s domácími vlastníky, které se ale často dostávají do problémů s nástupnictvím, s nedostatečnou automatizací a robotizací, s nízkou výkonností a kterým hrozí i zánik.
Konečně, usilujeme - a je to teda fakt těžké úsilí - o to, aby výsledky toho nejlepšího výzkumu univerzity, které mají ten potenciál, zamířily do praxe. To je věc, ve kterém celá naše země zoufale zaostává za Západem: my něco skvělého vymyslíme a necháme to ležet ladem.
A úplně nakonec: trénujeme podnikavé dovednosti u mladých lidí už od útlého věku, už od základních škol, až po vysoké školy. Podnikavost neznamená nutně to, že si člověk založí firmu - ne každý je rozený podnikatel, ne každý to chce - ale KAŽDÝ by měl mít v sobě míru určité samostatnosti, iniciativnosti, schopnosti se zorientovat, poradit si. Nebát se a nespoléhat se na to, že odněkud přijde rozkaz, co má dělat.
To je vlastně v kostce všechno k dnešnímu veledůležitému tématu - a k tomu, že kdyby to všechny kraje dělaly důsledně a urputně tak jako my v Jihomoravském, tak by dnes Česká republika mohla být na úrovni Francie nebo Itálie, nikoli svými nejhoršími regiony sahat až někam k Moldavsku.
